V půl deváté jsme vjeli do West McDonnell National Park a první zastávkou byla terénní vložka, na které nám Petr ukázal jednu z mnoha dobrých jízdních vlastností tatřičky. Strmé stoupání na jeden z kopců a následný obtížný sjezd se nedá ani popsat a museli jsme ho pro jeho správnou představu vyfotit a natočit. Náklony tatřičky a strmost stoupání byly na hraně.

Osobně jsem se výstupu nezúčastnil a sledoval ho z údolí abych viděl jak si s ním tatřička poradí.

Druhou zastávkou byl Tyllers Pass, ze kterého jsme sledovali široké okolí a nejvíc nás zaujala plochá hora o průměru 5 km, vzniklá dopadem meteoritu. Dávná pověst aboriginálů mluví o tančících matkách na mléčné dráze, kdy jedna z nich odložila své dítě do kolébky, aby si mohla zatančit. Dítě vypadlo z kolébky i  přes mléčnou dráhu a spadlo na zem. To jim stačilo k vysvětlení pádu meteoritu o průměru 600 metrů. To mimino musel být cvalík.

  Dnešní den je bohatý na návštěvy parků a třetí zastávkou byla Glen Helen na řece Finko River, která nás zdržela nejvíc. Domluvili jsme natáčení průjezdu tatřičky nedalekým brodem přes řeku a také jejím korytem z helikoptéry a protože byla volná až za půl hodiny, zašli jsme vykoupat do nedaleké zátoky. Zatopená průrva mezi dvěma skalami byla pro koupání ideální s osvěžující teplotou vody. Jenda si sedl na skálu a voda je prý pro něho moc špinavá. Nakonec vyklopil že neumí plavat ale nikdo mu to moc nevěřil.

  Do helikoptéry zasedl Petr s Ivanem a za volant tatřičky Jenda, který měl za sebou první průjezd brodem řeky Finko River. Koryto řeky překonával proti toku a záběry z vrtulníku se s pomocí pilota vrtulníku Petrovi povedli. S Mírou jsme zatím probírali u studeného piva další cestu.

Zatím nám společné soužití jak v tatřičce tak i celou cestu vychází. Každé delší spolužití více lidí na tak malém prostoru je provázeno dřív nebo později ponorkovou nemocí. Z důvodu časových ztrát musíme celou trasu předělávat a zatím jsme se na všem bez problémů shodujeme. Právo veta dosud nikdo nepoužil a doufáme, že pohoda vydrží až do konce. Jeníkovy neustálé hlášky jsou vítaným zpestřením každé činnosti a rozesmály by i největšího škarohlída.

  Po dalších 132 kilometrech na nás čeká město Alice Springs a vyrážíme abychom ho stihli ještě před setměním. Ve West MacDonnell National Park nás však čekají ještě dvě zastávky a jsou již tři hodiny po poledni. Ve Standley Chasim mezi skalami s vodopády a klokany s černými pacičkami jsme se zdrželi do páté hodiny a Simpson Gap, šestnáct kilometrů od Alice Springs , poslední zastávku v McDonnellově parku jsme stihli na poslední chvíli. 

 Soumrak prodlužoval stíny kamenů v roklině u Simpsonů, kde jsme se chtěli porozhlédnout po malinkých klokanech skalních. S přibývajícím šerem jsme došli na konec rokliny kde chodník končil v jezírku. Bylo právě po dešti a velká část rokliny byla pod vodou. Už jsme ani nedoufali že nějakého skalního klokana uvidíme. Vedle jednoho z keřů nad jezírkem jsme ho však brzy zahlédli. Nebál se a ani natáčení kamerou mu nevadilo. Byl jen o něco málo větší než vzrostlý králík, ale podobal se víc na veverku. Když jsme se otočili a zadívali na kamenitý sráz, stíny zviditelnily dovádící malá zvířátka a na kamenech. Najednou tam byla spousta malých skalních klokánků, velice mrštně se pohybujících  po strmých skalách.

  Do Alice Springs jsme dojeli po setmění a na poslední chvíli jsme stihly nakoupit potraviny na další cesu do outbacku. Chviličku jsme se prošli po centru města a uložili zásoby do tatřičky.

  Před pozdním odjezdem z města jsme všichni zatelefonovali domů, zjistili co je nového a trochu povyprávěli a také nakoupili nějaké drobnosti. Míra s Jendou si koupili pravé australské kožené klobouky a do KFC jsme zašli na hodně pozdní večeři. Poslat fotky a nějaké povídání z cesty se po internetu poslat nepodařilo, bylo už po 9 hodině večerní přesto že jsme měli všichni na hodinkách půl deváté. Bylo nám záhadné jak mohou mít oproti Perthu posunutý čas o půl hodiny ale skutečně tomu tak bylo.

  V 11.05 jsme při noční jízdě na sever překročili obratník Kozoroha a vstoupili jsme do tropického pásma. Neustále se otepluje, po stranách silnice jsou velké louže po nedávných deštích a při nočním bivakování jsme všichni tropické pásmo poznali na první pohled. Ve světlech tatřičky létaly můry velikosti netopýrů a pěknou podívanou nám poskytl Míra když si stoupl před tatřičku a v záři reflektorů je na sebe nechal nasedat. Brrr, to bych asi nemusel. Vzápětí nám do spacáků nalezli mravenci jak dvoukoruna a do rána nás poštípali k nepoznání. Nejvíc Ivana rovnou mezi půlky a druhý den měl do večera problém to v autě „usedět“. 

Cesta z Alice Springs do Biluny./ 25.10.05 /

Včera zvečera jsme si udělali fóra na dnešek v délce asi 150 km. Z Alice Springs do Halls Creek je cesta dlouhá 1036 km a jenom zhruba 150 km je zpevněná vozovka. Doufáme že zbytek bude prašná cesta ale bez rolety a že bychom měli tuto trasu za dva dny zvládnout. Asi 160 km před Halls Creek chceme v Biluně odbočit krátce do pouště na duny a potom na Meteorit Crater. 

  K snídani jsme si dali startér a k tomu chleba se sýrem a paprikou. Petr už neunesl neustálé poťukávání kladivem na startér a jal se ho opravit. Uhlíky byly zaneseny prachem z pouště a už nechtěly startovat. Na vymývání bordelu požil benzín, ke kterému jsme přikusovali černě zaolejovaný chléb. Po snídani jsme stůl s lavicemi včetně hrnků museli umýt čistícím benzínem a přitom jsme na odstavném parkovišti mohli sledovat boj o život v přírodě.

  Rozdalo si to obrovské saranče s jiným živočišným druhem z rodu brouků. Za tuhle větu by mne Dr. Baum přizabil. Po vítězství brouka deseticentimetrové saranče umíralo ale ortel smrti na něm vykonali až mravenci, kteří ho za několik minut ukousali a pak už si ho asi rozebrali a odnesli do mraveniště.. Nečekali jsme až nám to předvedou až do konce a vyrazili jsme na cestu dlouhou 900 km.  

  Tentokrát jsme cestou žádné zastávky nedělali a ani jsme s nimi nepočítali. V oblasti kterou jsme projížděli nebyly žádné parky ani zajímavosti a jeli jsme nejprve přes  Central desert  a pak Tanami desert, což jsou pouště v Severním teritoriu.

  Asi 300 km za Alice Springs jsme přece jenom zastavili domorodé posádce vozu Nisan Patrol. Stáli na okraji prašné cesty a stopovali. Měli úplně roztrhanou gumu na levém zadním kole, rezervu žádnou a vzadu v autě dva velké kanistry s benzínem.

  Lehkovážnost s jakou se vydávají do pouští a na dlouhé cesty aborigins je až zarážející. Auta s kterými jezdí jsou těsně před smrtí a našinec by se s nimi nevydal ani do sousední vesnice. Také cestou přes pouště potkáváme hodně /tentokrát je hodně opravdu hodně, to je víc jak třicet / vraků aut, které se nikdo nesnaží odtáhnout. Odtažení několik set kilometrů je totiž dražší než celé auto. Všechny mají jeden společný znak. Jsou obráceny na střechu a zcela evidentně do určité doby sloužili jako zdroj náhradních dílů.

  „Proč nemáte rezervu“, táže se mluvčí naší skupiny  Míra.

  „Vezeme kamarádům benzín, protože jim došel v poušti a cestou jsme píchly“.

  Na píchnuté pneumatice museli jet hodně dlouho jak byla roztrhaná.

  „ Jsou čtyři v bílém autě asi sto kilometrů před námi. A navíc mají i vybitou baterii“.

  S kolem jsme jim nepomohli, nebylo jak, a kamarádi se pro ně staví až jim dovezeme benzín, domlouváme s nimi. Nechali jsme jim tam vodu v plastové lahvi, protože teplota stoupala přes 40°C. Moc studená nebyla ale v kabině je obrovský hic a my jí také pijeme horkou. Benzín jsme přeložili do tatřičky, vymontovali baterii, tu si vzal pod nohy Honza na místo spolujezdce a vyrazili jsme do pouště zachraňovat životy aboriginálům.  

Předali jsme dva kanistry benzínu, baterii.

  Jak jsem stál chvilku za jejich autem říkám Mírovi.

  „Svítí jim světla, buď si z nás dělají srandu s vybitou baterií nebo sedli do auta poprvé. Ke klimatizaci si přece přes den světla zapínat nemusí“.

  Míra mávl rukou a uháněli jsme dál směrem na západ. Kolem desáté hodiny noční jsme překročili hranici zpátky do Western Australia. Při uléhání do písečných dun mi bylo jasné že se spí bez přikrývání, protože denní teplota přes čtyřicet spadla večer pouze o několik málo stupňů. Všudypřítomné mouchy, na které musí mít člověk opravdu silnou náturu už po tmě zmizely, ale vyrojilo se velké množství komárů a broukovité havěti. Pracně přivázanou vložku do spacáku jsem ve tmě vyvazoval půl hodiny a když jsem uléhal, všichni už spokojeně oddychovali. Dnešních 630 kilometrů po písčité cestě s roletami dalo všem docela zabrat.    

  Ještě jsem se proti hadům a všem pavoukům natřel repelentním přípravkem protože ani do vložky se vlézt nedalo. Jenom díky Kačence se dalo v noci spát. Repetent který mi přibalila měl hlavně psychologický účinek, aby člověk usnul volně ložený na písku mezi plazícími se živočichy