www.car.cz
 

Medailová dakarská ohlédnutí Karla Lopraise a jeho týmu
     10.1.2008 19:03 - Pavel Jelínek


Letošní Dakar se kvůli  teroristům vůbec nekoná, jak známo. namísto  informací z trasy závodu si alespoň můžeme zavzpomínat na úspěchy nejúspěšnějšího Čecha na Dakaru - Karla Lopraise.

V následujících řádcích si zavpomínáme na medailová umístění Karla a Aleše Lopraisových a připomeneme si peripetie, za kterých se tyto výsledky vyvíjely. Budeme samozřejmě rádi, když v dalším obsahu tohoto webu nezůstane jen u vzpomínání, ale bude také čím navázat.

Začneme u bronzových medailí, byť medaile se na Dakaru fyzicky nikdy nepředávaly.

1992

Pořadatelé se poprvé provinili proti dakarskému božstvu a odklonili cíl soutěže až do dalekého Kapského Města. Zaznamenali obrovský počet přihlášek a nejvelkolepější dálkový maraton v historii motoristického sportu. Přejezd Afriky sice velkolepý byl, ale závodilo se jen na krásných speciálech v Libyi a Čadu, potom už přišla na řadu neprostupná džungle, zrušené speciálky a v Namibii i JAR už bylo o výsledku rozhodnuto. Karel Loprais tehdy startoval celkem pošesté a bylo z toho třetí místo za dvěma nepřekonatelnými speciály Perlini, které si svůj náskok vyjely už v prvních čtyřech etapách. Výsledné umístění tak bylo maximem možného a bylo zasloužené – na druh místo Francouze Houssata Karel ztratil dvě hodiny, na čtvrté Hino Rakušana Reifa měl k dobru hodiny čtyři. Od minulého ročníku se ustálila osvědčená a později téměř legendární sestava s Radkem Stachurou a Josefem Kalinou, která se v jedné kabině sešla od té doby sice jen třikrát, ale pokaždé to stálo za to.

2007

Tenhle Dakar máme všichni v živé paměti. Konal se na klasické trase přes Maroko, Mauretánii a Mali. Byla to Alešova premiéra za volantem závodního vozu, a hned úspěšná. V první polovině závodu Aleše sem tam zdržely drobné problémy s technikou, ale ve druhé části za to Aleš mocně vzal. Historický bronz a návrat značky Tatra na stupně vítězů po čtyřech letech Aleš vysprintoval až v poslední velké etapě do Dakaru. Byla to bronzová trofej za bojovnost v soutěži s asi největší konkurencí silných týmů v dosavadní historii závodu a Aleš si tím nastavil měřítko pro své další účasti, včetně té nadcházející.

… a další?

Bylo by jistě nefér nepřipomenout další bronzová umístění všech vozů Tatra v jednotlivých letech. Už ve 12. ročníku těsně po revoluci v roce 1990 si připsal své jediné pódiové umístění nejen pro sebe, ale i pro legendární šestikolku Babču Zdeněk Kahánek. Vyhrály opět Perlini. V roce 1995 získal třetí příčku pro tovární tým Tatry Vlastimil Buchtyár při premiéře druhého kusu legendárního tatrováckého „hasičáku.“ O rok později, opět s „hasičákem“, ovšem v týmu Poldi, dojel na třetím místě Ladislav Fajtl. Celoživotní liazák tak paradoxně získal své jediné pódiové umístění s konkurenční Tatrou.

V roce 1998 získal pro Tatru třetí místo Milan Kořený. V mimořádně těžkém ročníku s dunovou tratí, která byla svědkem prvního triumfu legendární „Pumy“, si celá posádka továrního týmu zasloužila i cenu za statečnost, když přestála přepadení bandity v etapě do Touadenni a do Dakaru dojela s poškozeným a zcela vykradeným kamionem. V roce 1999 proměnil v bronz svou první dakarskou účast v roli řidiče Tomáš Tomeček. Stejná příčka mu o rok později utekla o pouhých pět sekund.

Celková bilance značky Tatra na třetím místě: 7 umístění (1990, 1992, 1995, 1996, 1998, 1999, 2007).

 
  Pokračujeme rozjímáním nad podiovými umístěními Karla Lopraise a zastavujeme se u stříbrné příčky. I teď je na co vzpomínat…

1987

První velký úspěch. Zatímco premiéra tatrováckého týmu o rok dříve sklidila nadšení a potlesk stejně jako vystoupení kolegů z Liazu, medaile tehdy nezacinkaly. V roce 1987 už tomu bylo jinak. Premiéra prototypu Tatry 815 4x4 s přeplňovaným osmiválcovým motorem a vzduchovým pérováním zadní nápravy ukázala cestu, kudy se do budoucna ubírat po konstrukční stránce a Karel po ní dojel k zaslouženému stříbru před Liazem Jiřího Moskala.

Bylo to maximum možného, když vyhrál Jan de Rooy s legendárním turbotwinem druhé evoluce s celkovým výkonem dvouapůlnásobně vyšším. Tatra tak poprvé potvrdila obrovský potenciál i možnosti mezinárodní prezentace v nejtěžším závodě planety. Auto bylo obletovaným exponátem řady výstav a dodnes se na něj můžete chodit dívat do kopřivnického muzea. Z Karla se stal uznávaný miláček motoristického národa a nutno dodat, že Karel ještě mockrát ukázal, že si tento titul zaslouží.

1992

Ne, tohle není dakarské zastavení, ale patří sem právem. Rallye Paříž – Peking se uskutečnila až na druhý pokus a po bronzu z Kapského Města byla v září dalším velkým úspěchem nejen Karla, ale i značky Tatra a klasického dvanáctiválcového valníku. Byla to snad nejpovedenější soutěž kamionů v historii. Pořadí v čele se přelévalo jako na běžícím pásu. Po osmi etapách byl Karel na desátém místě, ale během snad pěti dalších etap se vyhoupl na stříbrnou příčku, a tu až do cíle v čínské metropoli udržel. By to další velký úspěch klasické sestavy Loprais – Stachura – Kalina. Soutěž vedená trojnásobným dakarským vítězem René Metgem byla ukázkou prototypu nového maratónu co do organizace, zajištění a kvality bivaku. Dakar ji sice později komerčně převálcoval, ale 16 000 kilometrů ze západu na východ a čtyři týdny perného závodění jsou rekordem, který ani on ani Metge sám už nikdy nepřekonali.

1996

Druhá z parádních bitev Tatra vs. Kamaz, tu první rok předtím ještě Karel vyhrál. Tentokrát to nestačilo a za Moskovskichem dojel Karel do Dakaru jen pouhou čtvrthodinku. Přitom moc nechybělo, stačila jedna etapa navíc a Rusové by měli smůlu i s posledním ze čtveřice nadupaných speciálů. Tři kopřivnické hasičáky jim vrčely těsně za zadkem a mnoho nechybělo k absolutnímu medailovému triumfu kopřivnické značky. I tak šlo o velmi povedený ročník s velkým množstvím těžkých písečných etap, které šly cik-cak Mauretánií tam i zpět. Start se odbyl v Granadě na jihu Španělska.

2000

První motoristická soutěž s dvojkou na začátku letopočtu měla být oslavou Dakaru, ale vzhledem k vnějším okolnostem se jí nestala. Start byl v Dakaru a cíl v Káhiře u pyramid. Trať měla zosobňovat to nejlepší z dakarských tradic a jízdu napříč Afrikou. Bohužel, od pionýrských let osmdesátých se změnila i politická situace v Africe a hrozba terotistického útoku soutěž zastavila na několik dní. Pořadatelé předvedli neskutečnou akceschopnost, když leteckým telemostem dokázali celý konvoj převést do Libye a pokračovat, ale všichni zůstali připraveni o mimořádně těžké etapy v poušti Tenéré.

Právě ty chyběly Karlovi ve snaze smazat úvodní náskok vedoucího Kamazu. I přes mocné dotahování z toho nakonec bylo stříbro, když u Kamazu svitla hvězda mladého cara Vladimira Čagina. Z oslavy Dakaru zůstaly spíše rozpačité pocity, ale ne každý z velkých záměrů dojde k absolutnímu naplnění. Šlo o jedinou ze čtyř účastí legendární „Pumy“, která neskončila vítězstvím, byť jen o pověstný kousek…

2002

Po velkolepém triumfu z předešlého roku přišla studená sprcha v podobě náhlé změny technických pravidel, zejména co do tvaru a řešení nástavby a polohy motoru. Radikálně se tím změnily jízdní vlastnosti. Karel toho roku startoval v novém voze přezdívaném „žabák“ a nebo také „mrazík.“ Ročník 2002 byl těžký a startoval netypicky až z francouzského Arrasu. Poznamenala jej velká nepřízeň počasí a sposuta dešťů. Soutěž kamionů byla tehdy na hranici mezi úpadkem v zapomnění a cestou k novým zítřkům. Stalo se naštěstí to druhé a to, že kamiony na Dakaru jsou tam, kde jsou, má kořeny právě zde. Ročník byl ve znamení nízké účasti mezi kamiony a návratu Jana de Rooye, tentokrát ještě bez famfár, ale už se synem Gerardem. Kamaz a Čagin jednoznačně dominovali, ale Karel nakonec po boji s Tomášem Tomečkem stříbro získal.

…a další?

Aby byl výčet druhých míst úplný, sluší se ještě připomenout poslední stříbrný odlesk v tatrovácké účasti na Dakaru, který získal v roce 2003 Tomáš Tomeček na nestandardní, ale zajímavé trase z Marseille do egyptského letoviska Šarm aš-Šajch.

 
Medailová zastavení Karla Lopraise –  ZLATO

988

Co Karel v roce 1987 započal, to o rok později se stejným vozem vylepšil. Jubilejní desátý ročník přinesl největší účast v dosavadní historii, největší množství hvězd, jednu z nejtěžších tratí bezmála 13 000 kilometrů dlouhou. Přinesl také doslova nadpozemské výkony obou Turbotwinů týmu Jana de Rooye, které válcovaly zbylé pole klasických kamionů prvních pět afrických etap vedoucích Alžírskem.

Poté přišla havárie týmové dvojky a zbytečná smrt navigátora Van Loevezijna, po ní se de Rooy stáhl z Dakaru na čtrnáct let a soutěž kamionů se jeden rok nekonala. Ale zpět ke Karlovi: jeho triumf nebyl ani tak výsledkem havárie soupeřů, jako spíše poctivého závodění za využití toho nejlepšího z kopřivnických konstruktérských tradic. O vítězství se bojovalo do posledního kilometru, v cíli dělilo po mnoha zvratech, únicích a ztracených náskocích na obou stranách Karla a Jiřího Moskala 9:23 minuty. Motoristický národ klečel dakaristům u nohou. I do té doby apatičtí motoristé se rozdělili do dvou táborů: fandové Tatry a fandové Liazu. Oslavné famfáry pochodovaly Evropou. Plakáty Tatry a Liazu visely v pokoji každého správného kluka. Co si přát více…

1994

Dokonalý triumf a skvělá premiéra dlouho odkládaného tatrováckého hasičáku. Trať byla zajímavě situována na západní pobřeží Afriky, se startem a cílem v Paříži a dnem volna v Dakaru. Nešlo rozhodně o jeden z nejtěžších ročníků, ale konkurence (Kamaz, Perlini) odpadala auto po autě už v první polovině. Tatrováci byli ale skvěle připraveni. Do Paříže dojeli nejen první mezi kamiony, ale hlavně šestí mezi všemi automobily, což je dosud nepřekonaný výsledek. Jednalo se o dovršení úspěšné ságy posádky Loprais – Stachura – Kalina, která doznala jediného návratu o pět let později, mimochodem také zlatého.

1995

Stejný vůz, ještě větší nasazení na trati z Granady do Dakaru, ale úplně jiný průběh. Kamaz přešel do protiofenzívy a představil trojici velmi rychlých speciálů, leč propadl v taktice a spolehlivosti a zůstal bez vavřínů. Karel získal svůj třetí triumf v samotném závěru až etapu před koncem. Byla to první z dakarských bitev Loprais vs. Moskovskich, jakási předpremiéra se konala už na trati do pekingu o tři roky dříve. Zatímco u nás a v Rusku fandové hřímali nad dramatičností pouštních bitev, ve Francii nechával poněkud východní charakter boje o špici fandy spíše chladnými. A doma jako by se první místo od Tatry předpokládalo už jaksi automaticky… Karlovým navigátorem byl tehdy 24letý mladík Tomáš Tomeček.

1998

Po propadáku z minulého roku se byla organizace týmu pojata jinak a hlavně, do Dakaru vyjel nový speciál, legendární „Puma“, tu přezdívku mělo auto už od dob prvního testování. Ukázalo to nejlepší hlavně co do jízdních vlastností, s čím Tatra do té doby mohla na Dakar přijít. Jubilejní dvacátý ročník byl znovu přesycený favority a nabídl doslova drakonickou dunovou trať s pouštními speciálkami dlouhými přes 800 kilometrů a dojezdy pozdě v noci. V úvodu to na nějaký triumf nevypadalo, ale druhá polovina závodu byla Karlovou spanilou jízdou. Z hlavních soupeřů nevydržel vzdorovat nikdo. Hrdiny nebyli jen Karel a spol., ale i posádky dvou zbývajících Tater, které přežily přepadení bandity. Milan Kořený dokázal svůj vůz přivézt do cíle ještě na třetím místě. Soutěž dokončilo pouhých osm kamionů.

1999

V něčem tento triumf připomínal nástup hasičáku z let 1994 a 1995. Napoprvé spanilá jízda nového vozu, napodruhé obrovský boj s vítězným koncem, napotřetí těsná prohra po velkém dotahování. Dakar 1999 Karel poprvé absolvoval pod promotérským zastřešením svého bratra Milana a jel ho zcela bez doprovodu, zato se zlatou reminiscencí klasické sestavy Loprais – Stachura - Kalina. Byl to klasický Dakar dnešního střihu, byť s převahou kamení nad pískem, a mezi kamiony to byl velmi povedený závod. V čele se střídaly dvě Tatry a dva Kamazy. Nejlépe měl závod znovu rozjetý Moskovskich, ale poškodil zadní nápravu při doskoku z jedné z dun a o vítezství přišel, Karel si jej už nenechal ujít.

2001

Poslední Dakar na trase z Paříže přinesl velmi obtížnou trať, která kosila všechny soupeře jednoho po druhém. Nedojel ani jeden z Kamazů. Od poloviny soutěže Karel deklasoval celé zbývající pole etapu po etapě, v cíli měl náskok přes osm hodin. Nemohlo to dopadnout lépe. Karel i Puma byli na vrcholu, ale nástup nových technických pravidel, který měl vydláždit cestu na Dakar i západním značkám, na sebe nenechal dlouho čekat.

Jiří Vintr


 
 
Fotogalerie:   Dakar 2008, technické přejímky, foto Jirka Vintr

 
zvětšit

 
zvětšit

 
zvětšit

 
zvětšit

 
 

© 2008 Webfarm s.r.o. - info@webfarm.cz - ISSN 1803-1692 - rss/xml doudoune canada goose pas cher  canada goose pas cher   canada goose Schweiz  Belstaff Leather Jackets canada goose