www.car.cz
 

Expedice Austrálie 2005 s Tatrou 805. Díl jedenáctý
     5.11.2005 00:04 - Pavel Jelínek


V šest hodin se „puby“, jak zde nazývají hospody vyprázdní a v devět, kdy u nás se teprve přemýšlí kam za zábavou vyrazit, je veškerý život ve městě mrtvý. Chvíli jsme ještě kecali před motelem, Jéňa s radostí že má tak pozorné posluchače vyprávěl tentokrát o Češích, kteří si přijeli do Austrálie narýžovat zlato.

 

  Prvních  několik dnů příprav začali nejprve pečlivým studiem teorie rýžování. Nakoupili hromadu knih, do kterých se na dlouhé hodiny ponořili a na základě získaných informací nakoupili drahé pomůcky na rýžování po Číňanech, kteří si už rýžování rozmysleli. K tomu zakoupili čtyřkolku a hromadu coca coly v plechovkách a vyrazili do buše. Už druhý den jízdy se jim stal osudným, když jim ve čtyřicetistupňových vedrech začaly plechovky s colou bouchat, veškeré vybavení měli olepené a začali se na ně slétávat mouchy z okruhu několika kilometrů. Museli se vrátit do civilizace a vodou všechno umýt a vydat se znovu za zlatem.

 

  Za dva měsíce je našli ve velkém pracovním nasazení, které se dalo vydržet pouze tak, že se hned po ránu zkouřili mariánkou a celý den rýžovali pod jejím vlivem, navečer si dali znovu mariánku, na ní švihli pár piv a totálně zboření odpadli. Ráno se vše opakovalo a tak to vydrželi celé dva měsíce. Zlata měli celkem slušnou hromádku a to je hnalo do další práce. Když zlato ukázali, nikomu se ani nechtělo jim říci, že celou dobu kopali „majku“ neboli „hořící zlato“. Jednalo se totiž o pyrit, kterého je v Austrálii hodně a je téměř bezcenný. Domů odjížděli jako „czechoslovak  ortodox“, jak jsou nazýváni Češi, kteří se nikdy v Austrálii nezabydleli.

 

  Šli jsme spát až po jedenácté s tím, že zítra se sejdeme v místním pubu na šťastnou hodinku abychom viděli, co se v místním „Hell Bells“, v překladu „Pekelných zvonech“ bude dít.

 

14.10.2005

  V úterý ráno, třetí den po příletu jsme odjeli do Freemantlu opět s vírou, že by nám mohli tatřičku vydat. Byli jsme Máriem ubezpečeni, že tak rychle zde státní úředníci nepracují a pokud to dopadne ve středu, můžeme být opravdu rádi. Navrhl nám náhradní program, se kterým jsme v našem plánu počítali buď na začátku nebo na konci expedice. S návštěvou ostrova „Rottnest Island“.

 

  Mário nám dělal průvodce a po přeplutí na ostrov  kolem americké letadlové lodi se zabezpečovacím křižníkem jsme se rozdělili a polovina z nás navštívila ostrov formou okružní jízdy autobusem se zastávkami na zajímavých místech a druhá polovina „aktivních sportovců“ mezi nimiž jsem nebyl ani já ani Mário, projela ostrov na kolech. Míra s Ivanem vyfasovali dvoukolo se sedmi rychlostmi, Petr „jednokolo“ bez rychlostí. Kdo byl ve výhodě je nasnadě. Petr však proti mladým obstál bez ztráty kytičky a celý okruh po ostrově dlouhém 10 km jim stačil.

 

  Na prohlídku jsme měli čtyři hodiny a co jsme měli poznat jsme poznali. S Máriem jsme měli tu výhodu, že je opravdu skvělý průvodce a poznali jsem tedy celou historii Rottnest Island. Původně ostrov sloužil jako obranný prvek první linie proti napadení Japonci. Na ostrově vznikla mezi dvěmi válkami vojenská základna o síle 2500 mužů a deseti žen. Chudáci holky. Vojáci zde vybudovali přistávací dráhu, železnici pro přepravu zásob proviantu a munice a na nejvyšším kopečku dvě obrovská námořní děla ráže 9,2 palce z nichž stříleli náboje o váze 147 kg do vzdálenosti 27,5 km. Byla však použita pouze jednou při zkušební střelbě a od té doby z nich nebylo vypáleno. Další dvě děla ve vojenské základně byla odmontována z válečné lodi z první světové války a dovezena na ostrov a měla ráži 6,2 palce s dosahem 17,5 km.

 

O jejich využití pro boj průvodce nemluvil.

  Dodnes funkční a velice dobře udržovaný maják začali stavět v roce 1895 a trvalo jim to deset let. Jednostopadesátdva schodů jsme si vyšlápnout nemohli z důvodu právě prováděné technické údržby. Ostrov je zásoben elektrikou z vlastní větrné elektrárny a voda je používaná z tanků, do kterých je sváděna ze šikmých regulovaných svahů s pevným podložím. Tak je schopen ostrov pokrýt asi deset procent celkové spotřeby vody. Zbytek se dováží  z pevniny. Ostrov patří naprosto celý státu a je využíván jako turistická a rekreační atrakce.

 

Také faunu a floru jsme poznali téměř v celém rozsahu, protože na ostrově toho moc není a přesto že jsem si nezapamatoval názvy všech zvířat, viděli jsme první zajímavé tvory, které neuvidíme u nás ani v zoologické zahradě. První malí vačnatci „quakka“, podle nichž získal ostrov název krysí hnízdo, vypadali opravdu jako krysy jenom výraz jejich tváře je milejší. Chvíli jsme pozorovali krysí rodinku bez taťky, jak si ze země vybírají různé červíky a kořínky a pak se před slunkem ukryli pod ulehlou vysokou trávu na okraji ostrovního jezera se snad nejslanější vodou, co jsem dosud chutnal. Na dně jezera bylo tolik ulit mušlí, že člověk nepoznal co je šutr a co mušle. Při dalších zastávkách jsme poznali i ostatní zvířata v podobě ještěrů a také prvního našeho smrtelně jedovatého hada džugita /píše se dugite/. Z bezpečné vzdálenosti jsem na něj pokřikoval nadávky aby se naštval ale nenaštval se, takže hadi jsou hodní. Po seznámení s ním musím uznat, že už se jich tolik nebojím, protože Mário řekl že závodní boty nad kotníky které mám na nohách jsou naprosto bezpečné.

 

  Dalším vyskytujícím se druhem poblíž ostrova byl savec a každý dobře tušil že když „poblíž“, tak to budou velryby, které měly nedaleko trasu přesunu. Pro chladné počasí jsme však nezahlédli ani jedinou. Mimo to byly obrovské vlny a to prý nemají rády. Na blízké skále bylo velké hnízdo orla mořského, ve kterém byly dvě mláďata a jeden z rodičů se poflakoval kolem a vařil jim oběd. Dvakrát cvakl zobákem a měli k obědu rybu.

 

Při návratu lodí nám Mário vyprávěl o jeho návštěvě vojenské letecké lodi s tím, že se bude snažit nám vyřídit vstup na loď. To by byla bomba. Vše však musíme podřídit převzetí auta a již nyní máme zpoždění proti původnímu plánu. Po vyřízení nutných telefonátů do Česka a přes internet vybrání emailových stránek jsme na poslední chvíli stihli vlak do Midlandu, kam jsme dorazili po čtvrt na šest. Cestou zavolali celníci a ptali se co je to slivovice, z čeho se vyrábí, kolik má procent a na co ji vezeme. Po ujištění že je dobrá na desinfekci se opět na dlouho odmlčeli. Nakonec ji nezapomněli proclít, takže budeme pít nejdražší desinfekční prostředek na světě.

 

  To už v Hell Bells běžela šťastná hodinka, kde na nás čekal Jéňa a tak jsme to brali z nádraží sprintem, jenom Petr se trhl a šel za sportem. Cestou jsme se ještě malinko zastavili u prvních našich „aborigins“. Dosud prý byla zima a tak byli zalezlí, ale s postupným oteplováním vylézali z nor. Pohled to nebyl moc lákavý protože všichni byli ve stavu, kdy slovo přiopilý je málo výstižné. O aborigins popovídáme později, protože to je na samostatnou kapitolu a my pospíchali do pubu.

 

  Jéňa už měl za sebou jedno pivko a ptal se kde se touláme, že to nejlepší už mají za sebou, ale že se dočkáme. Netušili jsme sice čeho, ale poručili jsme si „long jug“, což je „dlouhý džbánek“ s pivem a raději hned dvakrát, protože je nás jak psů. Džbánek však přijde daleko levněji než  když pivo pijete po jednom.

 

  Hell Bells byla zaplivaná čtyřka a když jsem se v tom smyslu vyjádřil, naši kluci poznamenali ať nepřidávám hvězdičky u nás označující kvalitu podniku, protože tohle je prý sotva šestka. U nás se tak vysoké číslo nepřiděluje a téměř s jistotou jsem po upadnutí na kolena našel díry po odstraněných žlábcích. V žádném případě zde nebylo pivo levnější a za dva džbánky jsme dali skoro pět stováků. Dost pádný důvod, abychom tento podnik co nejdříve opustili. Ani hudba z reproduktorů nebyla zrovna z australského venkova a klasické moderní hity nás při vyprávění Jéni spíš rušily. Ten se pořád mezi řečí uculoval a řekl že jsme první češi v okolí Perthu, kteří uvidí něco, co ostatní ani netuší. Netrpělivě jsme přesedávali a čekali už „jakékoli“ překvapení a pro nás neobvyklou věcí byla tombola s první a také jedinou cenou v podobě masa na „barbeque“ a výtěžek z tomboly šel na psí útulky. Po mém dotazu, proč za vstupními dveřmi stojí gorila mi bylo vysvětleno, že nesmí dovnitř vpustit žádného domorodce, což jsem vzhledem k jejich  neustále nestřízlivému stavu docel chápal.

 

Náhlá změna hudby s námi se všemi trhla a po pár anglických / neboli pro mě neznámých slovech/ vyběhly ze dveří v rohu baru tři „stimpie“, tančících pohyby ne nepodobným těm, které provozují u nás děvčata u tyčí. A to prosím v půl šestý odpoledne!!!!

  První co mě napadlo bylo to, že sem vlítnou policajti a všechny nás zavřou až zčernáme. Domácí bez hnutí brvy dál slopali svá piva a když se k nim děvče přiblížilo a naznačovalo smyslné pohyby, jenom se dívali nebo usmáli. Děvčata kroužila dokola kolem baru a u každého chlapa se zastavila a udělala před ním nějaký smyslný pohyb. Oblečení na sobě měly takové pěkné, erotické a když se opřely o zaplivanou a špinavou zeď aby předvedly některý další ze svých svůdných pohybů, silně jsem pochyboval o tom, jestli si nespletly podnik.

 

  Do toho začal Míra vyřvávat že chce „happy hours“, které reklamovali na ceduli před pubem. Po ujištění, že když tu jsou baby, žádné „happy hours“ nebude mi došlo, že jsou tu děvčata správně. Žádné vstupné z holek nehrozilo a tak jsme se přidávali k nesmělému tlesknutí, které občas někdo z domácích přidal k dobru. Jenže děvčata začala  při kroužení kolem baru postupně odhazovat kousky oděvů, tleskání sílilo a tak jsme přitlačili i my. Za chvíli se přidal pískot, fandění a halekání a najednou jsem zjistil, že nejhlučnější partou jsme my Češi. Umím pískat i na prsty a tak jsem to rozbalil naplno.

 

  Za chvíli děvčata sice dokroužila a odešla, ale doprovázena takovým rykem, že málem spadla stodola. On ten pub stejně tak vypadal.

 

  Otřeli jsme orosená čela a nechali přinést další džbánky. Netrvalo však ani deset minut, nestačili jsme ani pořádně posoudit kvality jednotlivých tanečnic a snad za odměnu za náš hlasitě projevený kladný názor na tanec, začala děvčata kroužit znovu. Tak to pokračovalo několikrát, až v závěru děvčata vypochodovala s reklamními samolepkami na některé části těla a ten koho si vybrala, musel z ní reklamní samolepku jejich skupiny „LIVING DOLLS“ sundat pouze pomocí úst. Nikdo přitom nesměl na žádné děvče sáhnout a ani do té doby to nikdo neudělal.

 

Dalo se s jistotou očekávat, že některá z děvčat se chopí jednoho z nás Čechů, protože jsme byli nejhlučnější. Samozřejmě to odnesl jeden z nejmladších členů naší party a ta nejkrásnější baba si vytáhla Jeníka Kotase, položila ho na kulečník, obkročmo si na něho sedla a nechávala si zuby  sundávat samolepku z prsou. Marné byly mé výkřiky, že jsem fandil nejvíc, Jeník už byl v tom a užíval si. Až ke mně jsem cítil vůni oleje, kterým byla dlouhovlasá blondýnka natřená a tiše jsem záviděl.

 

  Jenže po chvíli se Jeník buď zapomněl nebo neslyšel že se na baby nesmí sahat, hrábnul po blondýnce a už jí držel za půlky. No to už jsme řičeli všichni a Jendovi jsme to přáli. Takový kousíček od cíle byl.

 

  Neradoval se dlouho, jenom po dobu, která stačila gorile přelítnout od dveří ke kulečníku. Srazil Jeníkovi ruce z půlek a to už jsme všichni vyrazili bránit Jeníkova práva. Rychle nám vysvětlili, že žádná práva nemá a že u nich se na baby nesahá. 

 

  Nádherný závěr celé akce. Vše se vysvětlilo, za chybičku Jendy  jsme dali „odpustek“ na útulek pro psy a „stimpie“ se s námi rozloučily vzdušnými polibky. Teda to byl večer.         Najednou všichni zjistili že díky Čechům byla ze šťastné hodinky dvouhodinovka a rychle mazali domů aby neměli průšvih. Dnes večer to doma mamky asi odnesou a zítra nám třeba přijdou poděkovat, že jsme jim utužili rodiny. Jenom já musím zase spát s Jančíkem a hubou ke zdi, abych prý nechrápal. O to všechno Petr, jako mozek expedice přišel, protože na přilehlém velodromu kroužil na kole aby utužil své zdraví a sílu na cestu přes poušť.

  Dopili jsme pivko a Ivan tentokrát s Jeníkem, který si musel  rozbouřenou krev nějak uklidnit, vyrazili na místní velodrom za Petrem, aby si na klopence vybili energii z těla. S Mírou jsme se sebrali a u „koronela“ jsme si nechali nandat kopec kuřecích křidýlek ne moc „hot“, abychom neměli roupy a všechno jsme do sebe nacpali. Pochopitelně jsme z toho nemohli spát a modlili jsme se aby už nám vydali auto a mohli jsme tohle doupě neřesti opustit a vydat se do buše. To nám vyžene roupy z těla.

 

Připravil František Blahout

Další pokračování   zde


 
 
Fotogalerie:   Rallye Pelhřimov 2005 od Jirky Dokulila

 
 

© 2008 Webfarm s.r.o. - info@webfarm.cz - ISSN 1803-1692 - rss/xml doudoune canada goose pas cher  canada goose pas cher   canada goose Schweiz  Belstaff Leather Jackets canada goose